NAILS - Every Bridge Burning
Rezavá a drásavá sedmnáctiminutovka, která v tempu polevuje až u poslední skladby. V čem ale nesleví je hutnost, tlak a brutalita, která je pro NAILS signifikantní. Po všech směrech povedené navázání na minulou desku.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Vlna severského blackmetalu nikdy centrálnu Európu nezasiahla naplno. V čase, keď je žáner ďaleko za svojim apexom aj v jeho tradične silných krajinách, zostáva našincom len zopár výnimiek, ktoré stoja za to. Na jednu z nich ašpirujú i HEIDEN s minuloročným „Obsidian“ s jednoznačnou ambíciou patriť k tomu kvalitnejšiemu.
Paralelu tvorby a vývoj kapely by som po vypočutí proma prirovnal k ranej tvorbe BLUT AUS NORD pri prerode od svojsky poňatého „pagan blacku“ k avantgardnejšej forme. Kapela sa snaží skladby štruktúrovať do komplexnejších rámcov, vrátane bohatého vrstvenia gitár s disonantným vyznením a lokálnym podkresom samplov. Do tejto základnej formy precízne vlieva celý album. Tradičnej blackmetalovej rýchlosti i riffov sa dočkáme len miestami, podstatná časť je položená do stredného tempa s nezriedkavými sklzmi k pomalým častiam emotívnejšieho vyznenia a aj nejakým rezkejším rockovým eskapádam. Exkluzívne využitie češtiny dodáva istý punc originality. Melódie nehrajú ani zďaleka prím, skôr sa vsádza na chladnú odťažitosť a pestrosť riffov, tak typickú pre aktuálne podoby blacku. Ako celok však nie je nahrávka postavená na absolútnej kompozičnej rozsekanosti, ale cez rôzne zákutia vedie skôr k spojitému hudobnému toku. Textovo je album taktiež na vcelku solídnej úrovni, pričom relatívne moderne, i keď nie totálne originálne vyznieva aj booklet - čiernobiela kompozícia pripomenie „Prometheus“.
Všetko vcelku funguje, problémom je, že sa pri počúvaní neviem zbaviť typického pocitu niečoho absentujúceho, prítomného hlavne u našich nahrávok. Prvým ašpirantom na negatívne body bude asi vokálna zložka, ktorá mi príde oproti zvyšku pomerne plochá a neinvenčná, síce plniaca si svoju základnú úlohu, ale neprinášajúca nič nad rámec. Produkčne by sa dalo tiež postúpiť o kúsok ďalej. Tak, ako sú gitary multižánrovo prepracované (iným slovom progresívne a moderne znejúce), tak by sa na bicích (hlavne asi zvukovo) dalo zapracovať. V každom prípade album nenudí a dokazuje svoju variabilitu od „shiningovsky“ depresívnej „At A Funeral“ až po rockovo našliapnutú „Post Lux Tenebras“ s blackovo klepnutým záverom. Aj keď to znie otrepane, je tu silný potenciál a k plnému rozletu kapely snáď chýba len viac pritlačiť na experimentálnu pílu, urobiť krôčik v produkcii. Trend je jasne pozitívny.
Inštrumentálne solídne prevedený progresívny atmo-black aktuálneho tisícročia. Otrepaná fráza o slušnom potenciáli kapely tentokrát plne platí a od HEIDEN sa môžme dočkať ešte zaujímavých zásekov.
7 / 10
Kverd
- vokály, gitary
Varnag
- gitary
Dalias Qelhma
- basgitara
Elinsk
- bicie
1. Nostalgia Echo
2. Catharsis
3. Triad
4. At a Funeral
5. Thujone
6. Post Lux Tenebras
7. Monomania
8. Buried 100 Years Ago
A kdybys už nebyla, vymyslím si tě (2013)
Dolores (2011)
Obsidian (2009)
Era 2 (2007)
Tinne (2005)
Potomkům pozemského soumraku (2004)
Dobrý album
Rezavá a drásavá sedmnáctiminutovka, která v tempu polevuje až u poslední skladby. V čem ale nesleví je hutnost, tlak a brutalita, která je pro NAILS signifikantní. Po všech směrech povedené navázání na minulou desku.
Další alternativa pro příznivce BORKNAGAR je tato parta z Rocky Mountain. Sice nic převratného, ale jízda je to patřičně ostrá i melodická, plná hezkých momentů a přesvědčivé instrumentace. I střídání growlingu a čistého vokálu je namixováno s přehledem.
Páni muzikanti, hoďte tam něco svižného a veselého, kytary ať závodí s klávesami. Dobré, to je ono. Trochu kýčovité jak ti Taliáni STAMINA. A kdo je ten starý pěvec v novém čepci? Ale, nebyl on u ROYAL HUNT? Dobře jste to skloubili, radost poslechnout.
V pátek nás čeká masivní exploze v podobě novinky německých kanonýrů, to se cítím oprávněn tvrdit už na základě luxusního čtyřpísňového EP, které obsahuje ten nejlepší melodický black / death s hnilobným pachem obinadel a lidského masa. Fans do haptáku!
A jsou zpět. Po dekádě odmlky. Opět rozjuchaní, lehce infantilní, ale hlavně maximálně kreativní a hraví. Deska, u které se prostě nejde nepohupovat do rytmu. Je v tom nezbedná nakažlivost.
Řecký instrumentální postrock, jenž koketuje s blackgazem, ambientem i cinematickou hudbou, který se nebojí ani klávesových ploch a piana. Fascinující vizuál skvěle odráží znepokojivost a melancholičnost jejich hudby.
Další španělský příspěvek do už nyní bohaté nadílky výborných doom metalových nahrávek letošního roku. „Espectres“ je klasický, dřevní a čistý doom, přesto stále velmi emotivní a prodchnutý krásně ponurou atmosférou.